Kajak trip 3000 Km

13.7.
Vstávám brzy, po obvyklé ranní koupeli vařím kafe, pak sedím na břehu a pozoruju jak vesnice a přístav pomalu ožívají. Při snídani se přišla rozloučit Anna, již sbalená na další cestu, chvíli s námi poseděla, potom šlápla do pedálů a vydala se dál po své cestě. Po nákupu balíme stany, jenže než vyplujeme zvedá se vítr a s ním i vlny, chvíli váháme zda vyplout či ne, jenže vlny se začínají zalamovat a mají bílé čepice, vyplutí odkládáme, dnešek věnujeme odpočinku a procházkám po okolí. Jan a Amandin to také dnes vzdávají. Večer se sejdeme před znovu postavenými stany, vaříme čaj, prohlížíme Janovy malby ve skicáku a do noci povídáme. Kolem prochází pár z velkými bágly, čekám že se zastaví na kus řeči, ale jdou dál.

Druhé ráno v Ramu je pro nás příznivější, vítr je mírný. Ještě než vyplujeme, jdu se naposled rozhlédnout z hradu, vidím že včerejší turisté se utábořily pod ním. Vypadá to že se něco děje, oba jak zhypnotizovaní hledí do jednoho místa a pomalu couvají, že by had, napadá mě. Pak se ozve výbuch a bleskne velká ohnivá koule. Vypadá to že jejich plynový vařič odešel, nebo spíš odletěl, do věčných lovišť. Na čem teď budem vařit, ozve se česky. Naštěstí se nikomu nic nestalo a vařič si seženou jiný.
Dopoledne balíme a po rozloučení z Janem, Am a číšníkem vyplouváme na dnešní klidnou hladinu. Po 15 km zastavujeme ve městě Veliko Gradiště, budu se tudy vracet busem do Beogradu, proto jdeme zjistit informace o vyhovujících spojích. Pod rozložitou lípou se osvěžíme Jelenem a pozorujeme okolí. Lidé se pomalu prochází, nebo posedávají na zahrádkách hospůdek a kaváren, není vidět žádný shon a nervozitu, klid a pohoda. Při příchodu do přístavu vidíme Jana a Am, jak právě proplouvají kolem, jen tak se pomalu sunou vpřed. Asi po půl hodině je doháníme a po společné cigaretě uprostřed Dunaje zase opouštíme, máme o něco rychlejší tempo. U města Golubac se Dunaj rozšiřuje na nějakých 5 km, uprostřed je ostrov, který patří Rumunsku, nezbývá než ho obeplout delší trasou z prava po Srbské straně. Okolo ostrova je mělčina, téměř se dotýkám kýlem dna, špatně se pádluje a navíc začíná ze zadu pěkně foukat. Po překonání mělčiny začíná vítr nabírat na síle a vlny na výšce, některé zalévají můj nízký kajak skoro po kokpit, odhaduju jejich výšku tak na třičtvrtě metru. V dálce vidím starou pevnost na vysoké skále, od které se vlny začínají odrážet zpátky, a z kajakem si pohazují jako z třískou. Připadám si jak jezdec na rodeu, každou chvíli mě to nakopne z jiné strany, naštěstí Fenix dobře drží směr a břeh se pomalu blíží. V jednu chvíli se otáčím zpět, abych se podíval jak jsou na tom ostatní, mám obavy o kluky na otevřené vydře, ale dostávám pěknou šupu z boku, vlna zalévá kokpit, sedím ve vodě a není čas ji vybrat. Stáčím kajak zpět zádí k větru a pádluju ke břehu, který je bohužel skalnatý. Mám obavy, abych tam kajak nerozbil, proto nezbývá, než se natočit bokem k vlnám a plout souběžně z břehem na první vhodné místo k vylodění. To se objevuje asi po sto metrech, za velkou lodí o kterou se vlny zastavují. Bohužel přichází dělník který říká že tam nemohu zůstat, je to místo které se opravuje. Po vylití vody se tedy vracím na řeku, mezitím připluli „drugári“ a společně hledáme jiné vhodné místo. Po obeplutí skály z pevností je na břehu pár chat, u jedné neobydlené konečně kotvíme. Po nezbytném hltu rakije jdeme obhlédnout okolí než se úplně setmí, objevujeme pramen a o kus dál motorest z terasou u Dunaje, ze které je nádherný výhled na skálu z pevností za kterou zapadá slunce. Stany stavíme v posledních paprscích a vaříme už při svitu čelovek. Dnešní den nabitý zážitky stál za to. Když ulehám, houpe se se mnou zem, teď už vím o čem Radek mluvil, když se mě před pár dny ptal, jestli už se houpu. Usínám ukolébán žabím koncertem.
Km 1039

Rovnováha

řeka plyne a myšlenky se zastavují,
duše se sytí a hlava vyprazdňuje,
radost plní srce a pro tíseň nezbývá místo,
misky vah z nápisem „musím – chci“ se pohnuli

To co se mě včera večer zdálo být koncertem, je dnes ráno ohavný skřekot žab, které mě nenechají dospat. Po včerejší námaze se dlouho povalujeme kolem stanů, než se rozhodneme jít se podívat na pevnost. Bohužel je zavřená, opravuje se. I přes lešení, kterým je obehnaná vypadá velmi dobře. Při naloďování kolem proplouvá Jan a Am, které opět po chvíli dostihneme a po společně strávené přestávce opustíme. V poklidu pádlujeme celé odpoledne. Okolo sedmé vplouváme do malého potoku ve vesnici Dobra, kde chceme nakoupit. Potok je mělký, lodě táhneme za sebou až k brodu kde, vesničanka napájí krávu. Na druhém břehu na nás starší žena spustí plynulou angličtinou, jestli něco potřebujeme. Ptáme se na potraviny, vysvětlí nám cestu a pak odejde. Než se stačíme rozhlédnout, je zpátky, a dává nám plnou tašku jídla, převážně zeleninu z vlastní zahrádky, ale taky chleba a salám. Chceme jí to zaplatit, ale odmítá, můžeme jí prý koupit Staropramen v místní „čardě“, což z radostí činíme. Povídáme si s ní dobré tři hodiny. Stany stavíme po tmě na trávě místního fotbalového stadionu.
Km 1021

Dnes, 16.7. , jsme devatenáctý den na cestě. Je to můj poslední den na vodě, zítra předám kajak klukům a nastoupím zpáteční cestu. Na to teď ale vůbec nemyslím, jen si užívám plavbu. Vpluli jsme totiž do oblasti Železných Vrat. Kolem se tyčí stometrové skály a Dunaj se podstatně zůžil, jsme v Karpatech. Chvílemi si díky bílím stěnám okolo připadám jako bych proplouval prostředkem Pálavy. Praží do nás slunce a místo na siestu nikde, až po 15 km úzký pruh kamenité země pod skalou z přístupem pouze z vody. Hurá, pauza, zaléváme instantní ovesnou kaši a kafe, využíváme stínu pod skalou a dáváme dvacet. Po dalších pár kilometrech se Dunaj rozšiřuje do jakési zátoky, přes kterou se v tom vedru pomalu ploužíme do města Donji Milanovac, tu vytahujeme lodě na břeh hned vedle městské pláže. Za pláží je parčík, ze kterého na nás mávají naši občasní souputníci se skládacími kajaky. Že je to moje konečná a že už nesednu do mého Fenixe moc neprožívám, jen si užívám současné chvíle. Sedím s Petrem v bufetu nad zátokou vychutnávám studené pivo, rozhížím se po řece a pociťuji jen klid.
V podvečer jdu koupit lahev na rozloučenou a zjistit odjezd autobusu. Než se setmí přesunu věci z kajaku do batohu, spáchám hygienu, aby mě pustili ráno do autobusu. Po obvyklé vynikající večeři, tentokrát vařené na vařičích posedáváme pod stromy, necháváme kolovat rum a pozorujeme místní při volejbalu . Amandin z Janem přináší z města slivovici a přidávají se k nám. Nakonec se přidá, jako často předtím i toulavý pes. Dnes stany nestavíme a když zalézám do spacáku, pes si lehne na roh mé karimatky a hlídá. V noci, se štěkotem dvakrát zahání dalšího toulavého psa, který se na nás přišel podívat.
Km 991, celkem mám odpádlováno 410 km.

Ráno je krásné jako obvykle, balím zbytek věcí, rozloučím se z Janem a Am a jdu na bus. Petr, Dalda a Radek se jdou se mnou rozloučit na zastávku. „Strečno put“ , „prijatno“ a už jedu opačným směrem než doposud. Silnice se přes Karpaty vine těsně kolem Dunaje a já mám při pohledu z okna pocit, jako bych se díval na známí, ale pozpátku jdoucí film. Nejsem sentimentální, ale v tuto chvíli jsem přece jen trochu na měko. Na druhou stranu, na všem co končí je přece krásné to že něco nového začíná. V Beogrdu mám půl dne čas, koupu se v Sávě, procházím po městě a odpočívám v parku. Večer nasedám, z ještě asi sto běženci, mířícími do Maďarska do rychlíku. Ráno vysedám v Břeclavi, kde na mě čeká syn Michal a sůsed Stanley, když si štrngáme pivem v nádražní hospodě říkám si, jsem doma.