Kajak trip 3000 Km

8.7.
Petr je po včerejším oddechu v dobré formě, takže dnes, pouze z jednou zastávkou na svlažení těla,  v pohodě dopádlujem do Beogradu. Vyloďujeme se na městské pláži plné lidí i lodí. Pláž je na velkém ostrově, na soutoku Sávy a Dunaje, z břehem je spojen pouze pontonovým mostem, který hlídají vojáci. V parku za pláží zůstává stát na noc několik stanů a my k nim přidáváme ty naše.  V noci přichází menší vichřice, musíme ven a všechno ukotvit, nad náma se ohýbají topoly, mám trochu obavy z padajících větví, ale zbytek noci proběhne již v klidu.
km 1173

Ráno přetahujeme lodě přes pontonový most, abychom to měli blíž do města. Po domluvě přivazujeme lodě u soukromého mola, nad kterým se tyčí hrad. Nejdřív míříme do města na nákup. Město je šedivé, plné kouřících aut a taky odpadků, raději míříme co nejdříve na hrad, kde je muzeum vojenské techniky.

V parku okolo hradu v příjemném stínu posedávají návštěvníci a u zabudovaných šachových stolků hrají důchodci tuto královskou hru. Z hradu scházíme přímo k lodím a asi v šest odplouváme, vzhledem k pokročilé hodině přistáváme na první pláži kterou vidíme. Než postavíme stany, jdu z Radkem obhlédnout okolí. Za pláží se nachází něco jako stavební buňky, které se dle nápisů tváří jako občerstvovny. U jedné sedí skupinka domorodců, tak se jdeme zeptat.  Za tři minuty už si ťukáme místním pivem, je krásně studené, což je z podivem, protože tam není elektřina ani tekoucí voda. Petr z Daliborem přichází vzápětí, objednám čtyři místní rakije na dezinfekci trávícího ústrojí, Petr objedná další rundu a domorodec od vedlejšího stolu nám pošle ještě jednu na družbu, což v rámci dobrých vztahů opětujeme. Než dopiju druhé pivo je náš stůl, stojící pod vrbou, poset panáky. „To zas bude v áleji nablito“, napadá mě nesmrtelná věta z filmu Slavnosti sněženek, „hajde hajde“,  říkám si srbsky a zvedám kotvy. Ve chvíli kdy na pláži stavím stan, slyším z pod vrby na střídačku zpívat naše i jejich lidové písně. Sotva dopadnu na karimatku usínám.

Sparta Praha, Viktoria Plzeň, … proč se mě sakra zdá o fotbale, když mě vůbec nezajímá. Nezdá, to jen Radek vyjmenovává staršímu černohorci české fotbalové kluby, po prohlášení „ja mnogo rakije popil“ se ozývá žuchnutí do písku tím rozhovor končí. Pár minut na to slyším funět ježka Daldu a mlaskat věčně hladného Peťu jak večeří kečup z plastové lahve. Pak se rozhostí definitivně ticho protkané pouze zvuky přírody.
Km 1160

Rakiji mají asi kvalitní, ráno jsme všichni v pohodě.
Dnes nám začalo foukat do zad, Radek zkouší plachtit, ale vítr fouká ve slabých poryvech, nakonec to vzdává. Ve vesnici kde nakupujem, dostáváme od babičky, vezoucí se na traktor hrst trnek a policista na břehu se ptá jestli nemáme drogy a nebo neplujem do Lieberlandu. Večer nálézáme menší, ale o to krásnější pláž, plnou naplaveného dřeva. Jako vždy, když to jde vaříme na otevřeném ohni, koupem se v mělké vodě, Petr vyřezává ze špalíku vrtulku, kterou ho naučil dělat děda a staví ji do větru. Stále pofukuje mírný větřík, tím pádem jsme i bez komárů a sedíme dlouho do noci u ohně, pijeme víno a pukáme ručně balené voňavé cigára. Jeden z nejkrásnějších večerů trávíme na         1132 km.

Dunajské ráno

vzbuzeni sluncem čistíme zuby slivovicí,
křik racků nad hlavou při ranní koupeli,
chleba trhaný rukama zakusujeme zbytkem salámu,
ještě kafe, pak pádlo a odstrčit od břehu.
Ahoj Dunaji

Nechce se nám z této písečné kosy, povalujeme se a lenošíme celé dopoledne. Připlouvá pramice, na ní prarodiče z asi dvouletým vnoučkem, cachtají se u břehu a hrají v jemném písku, uvolněnost a radost z nich přímo vyzařuje.  Vyplouváme až když je slunce skoro v nadhlavníku, potřebujeme doplnit vodu, proto míříme k protějšímu břehu, kde jsou vidět místní „víkendice“. Při dotazu na pitnou vodu, mám nalitou rakiji dřív než vylezu z kajaku, stejně tak za mnou připlouvající tři „drugáry“, navrch dostáváme studené pivo od dvou motorkářů, kteří tráví víkend na chatě u Dunaje.
Chování, pohostinnost a vstřícnost lidí, se kterými se v Srbsku potkáváme, by dle mého názoru, mohla být vzorem pro nás všechny, co si chráníme svůj klid a soukromí za vysokými ploty okolo domů a okolo svých srdcí. Doufám že si vzpomenu čeho se mě zde dostalo, pokud mě někdy ošuntělý cizinec požádá o vodu.
V podvečer tohoto dne připlouváme k přelidněné pláži, od kluků čutajících fotbálek se dozvídáme že nějaký kajakář z Německa už tam zakotvil, my chceme ale víc klidu, tak pokračujeme navzdory pokročilé hodině dál. Ještě asi hodinu pádlujeme kolem břehu, kde je chata na chatě a nedá se tábořit, z jedné terasy na nás anglicky pokřikuje chlap a mává při tom lahváči. Tentokrát, ač neradi, odmítáme. Začíná se šeřit a potřeba najít tábořiště je stále akutnější. Z dálky začíná být slyšet hrozný rachot, spíše to připomíná řev z jurského parku v přímém přenosu. Naneštěstí první možné tábořiště je právě u centra toho hluku, navíc zaneřáděním připomíná již zmíněný prasečí ostrov. Co naplat, tma je na krku, přistáváme. Hluk jde z povrchového lomu pár desítek metrů od nás, naštěstí informace od místních rybářů že se těží i v noci není pravdivá, úderem desáté večerní, hluk utichá. Jako obvykle je dost dřeva, vaříme na ohni, nacpáváme břicha, doplňujem desinfekční slivovicí a hned je dobře. To ovšem neplatí pro Radka, který v noci spotřebovává půl role toaletního papíru, já mu říkal že půl litru jogurtu zapít mlékem není dobrý nápad. Spíme na 1100 km, tím jsme překonali třístý km od začátku plavby.

Dnes vyplouváme poměrně brzy, po cestě nabíráme vodu od rybáře z obvyklým hostitelským rituálem, který se stává úžasným kořením naší plavby. Odpoledne kotvíme ve vesničce Ram, je to místo kde začíná na druhém břehu Rumunsko, a vzhledem k přívozu pendlujícímu přes Dunaj, i křižovatka lidí jako my, poutníků a turistů všeho druhu. Při nákupu zásob v „prodejnici“, kupujeme lahev místního likéru zvaného „Pelinkovac“, po ochutnání dokupujeme kolu na zředění chuti (moc to nepomáhá), a zapíjíme Radkovy dnešní narozeniny .
Po chvíli z přístavu přichází pár, podle opálení a ošuntělosti jsou už nějaký čas na cestě. Zveme je k našemu stolu. Jan je z Německa a Amandin z Francie, vypluli z Ingoldstatu na starých skládacích kajacích, z cílem doplout do Černého moře, na první pohled pohodový pár neženoucí se za konzumem, užívající si plavbu, přírodu i lidi. Zvou nás večer na pivo do místní restaurace.

Z obchodu míříme na místní zříceninu z nádherným výhledem na Dunaj, kdybych nevěděl kde jsem, typoval bych mořské pobřeží. Po návratu do přístavu hledáme místo na stany, nejdřív zvažujeme plácek za restaurací kde je Jan z Amandin, jenže Radek chce vidět na svůj drahocenný kajak vytažený na kamenitém břehu. Jdeme se tedy zeptat do vedlejšího domu jestli si můžeme postavit stany u nich na oplocené travnaté předzahrádce, odkud je to kousek ke kajakům. Majitel bez váhání svoluje, přemýšlím jak by taková žádost čtyř zarostených opálených chlapů dopadla u nás.
Dnes nevaříme, sedíme před stany a pojídáme studenou večeři, kolem projíždí kolo nabalené jak indický náklaďák a na něm atraktivní blondýna, čekáme kdy pojede doprovod, ale kromně ní nikdo nepřijel. Po chvíli se vrací a ptá se na místo pro stan, posíláme ji za Janem a Am. Po setmění jdem na domluvené pivo, Jan a Amandin už tam jsou, Petr jde pro blondýnu, kterou za chvíli přivádí k našemu stolu. Jmenuje se Anna, je studentka z Německa a cestuje sólo na kole k moři, má kuráž, to se musí nechat. Neznám ze svého okolí žádnou ženu která by takovou cestu sama podnikla. Připíjíme znovu Radkovi k narozkám místní vynikající rakijí z mirabelek, které jak jsem viděl dorůstají jednou takových rozměru jak u nás. Číšník objednává další rundu na rodinný podnik. Přisouváme mu židli k našemu stolu, u kterého teď sedí čtyři Moraváci, Němec, Francouzka, Němka a Srb. Společný jazyk je ovšem angličtina, sedíme, popíjíme a povídáme dlouho do noci.
Km 1077